Otevřu na své oblíbené stránce, kde jsem psala o svý velký lásce. Na toho modrookýho blonďáčka se nedá zapomenout. Nedokázala jsem k němu přijít a oslovit ho, tak jsem ho vždycky při obědě pozorovala a šla jsem si ve stejnou chvíli jako on umýt ešus. Nakonec mé snažení nebylo marné, chytil se. Pak se to nějak seběhlo a my byli nerozluční kamarádi. Škoda, že onemocněl a musel jet domů. Škoda, že odjel v den, kdy jsem chtěla navrhnout dopisování. Škoda...
"To je v háji!" ulevím si. Píše Monča, že musí hlídat brášku, tudíž nikam nemůže. V okamžiku se rozhodnu. Jdu sama! Jinak bych nekoupila nikdy žádnej dárek. O pár hodin později si to s úsměvem kráčím z obchodu. Mám poslední dárek. Porcelánovou panenku chytnu v podpaží a počítám, co mi zbylo. Dvacet, dvacet pět... Bum! V tu ránu je všechno na zemi, včetně mě a panenky! Nějakej debil do mě vrazil. "Kam jsi dal oči? Jestli se rozbila ta panenka, tak..." Zmlknu, protože si uvědomím, že ta osoba, co do mě vrazila, mlčí.
"Ahoj, Korálku," pozdraví ten vetřelec. Zastaví se mi dech. Korálku, tak mi říkali na táboře, protože jsem nosila kolem krku korálek. Ale říkala mi tak jenom Verča, Luky, Sabča, David, Eli, Martin a... "Adame!" Má letní láska, to snad není možný! S radostí ho obejmu. Společně sesbíráme moje drobáky a panenku. "Nezajdeme někam?" zeptá se Adam. "A kam?" odpovídám otázkou. "Do Pinoccia?" "Tak jo." V cukrárně zjistím, že mám akorát tak na bonbony. "Víš co, sedni si, já zatím objednám pro oba," říká. Za chvíli přichází servírka a nese dva nádherný poháry. Cítím, jak mě polévá horko, asi se trochu červenám. "Sluší ti to, když se červenáš," řekne mi Adam mile. "Co tady vlastně děláš, když bydlíš v Plzni?" napadne mě. "Bydlel jsem. Táta dostal lepší práci a řekl, že bude lepší pro celou rodinu bydlet tady. A pro mě je to lepší hned dneska!" Ach jo, ty hormony, zase se červenám. "A kam budeš chodit na školu?" "Na gympl." Super, tam chodím i já! Určitě půjde do naší třídy, protože nás je nejmíň. "A kde bydlíte?" Připadám si jak agent, pořád se na něco ptám. "V Nezvalově ulici." To je náhoda! To jsem ještě nezjistila, že máme nové sousedy? Neříkám mu, že jsme sousedi i budoucí spolužáci, chci ho překvapit. Dnešek není náhoda, ale osud, dnes mám nejšťastnější den v životě! Pohár je dávno v nás a já musím běžet domů.
Víkend pro mě byl věčnost! Celý hodiny jsem myslela na to samý - na Adama. Konečně je pondělí! Vstanu v půl pátý, i když můžu až v šest, ale nemůžu dospat, tak se těším na Adama. Za chvíli jsem oblečená, navlíkla jsem se do oblíbených džín a sexy trička a ještě jsem se nalíčila, samozřejmě přirozeně, a jsem hotová. Už jenom čekám na čtvrt na osm, to vyrážím na autobus.
Konečně zvoní na hodinu! Přichází třídní s "příspěvkem" do třídy. "Vedu vám nového spolužáka. Jmenuje se Adam. Buďte na něj hodní, nechci slyšet žádné stížnosti! Posadím tě k Hance tam dozadu." Pomalu dojde ke mně. "Co tady děláš?" zeptá se místo pozdravu. "Chtěla jsem tě překvapit!" Víc si toho neřekneme, protože naše povídání došlo až k učitelovi a ten po nás hází vražedné pohledy. Po hodině se k nám nahrne celá třída a kluci uloupí Adama pro sebe. "Ty ho znáš?" vysype na mě na chodbě Monika. "Tak trochu," usmívám se záhadně. Monča po mně vrhne pohled typu "je mi to jasný", načež se obě šíleně rozesmějem. Celý týden se každý den těším do školy a smutním, když nám začínají prázdniny. Bůh ví, kde bude Vánoce trávit Adam.
Je sobota a zítra jsou Vánoce. Co asi dělá Adam a co Monča... Z myšlenek mě vyruší mobil - volá Monča, která mě vytáhne sáňkovat. Moje oblečení ve stylu trhlého puberťáka je fakt sexy. Červenočernou bundu doplňuje červená čelenka, červený rukavice a nesmím zapomenout na červený tepláky - prostě Červená Karkulka:-). "Nevypadám blbě?" zeptám se Monči před barákem. "Hele, nejdeš na rande, ale jenom na stráň sáňkovat," utěšuje mě. "Ale co ty víš, koho tam potkám?" "Sám Leonardo di Caprio na tebe čeká pod kopcem, tak sebou hoď!" popichuje mě. Leo ne, ale Adam! Nečeká pod kopcem, ale rovnou to do nás napálí. Obě přelítneme přes sáňky, já dopadnu na tvrdej sníh a Monča pohodlně přistane na mně. Adam zůstane na sáňkách a jenom se směje. Já bych se smála taky, ale se sněhem v puse to dost dobře nejde. Pak nám Adam pomůže na nohy a navrhne, že budeme jezdit společně. Drandíme až do půl šestý, kdy na stráň padne tma. Pak si popřejeme hezké Vánoce a pomalu se rozloučíme. Druhý den ráno přeruší moje sladké spaní mamka slovy: "Hančo, nějakej ctitel ti nechal za dveřma dopis." "Nech mě spát!" zavrčím. "Dobře, dám ti to na stůl." Jakmile se za ní zavřou dveře, vyskočím a sápu se po něm. Na červené obálce pomalované srdíčkama je napsáno Hance. Otevřu obálku a čtu: Tam, kde jsi včera řádila, najdeš rudou růži a u ní vzkaz ode mě. P. S. Teple se obleč, je tam zima. Hodně štěstí.
Dojde mi, že musím na "sáňkovací" stráň. Do deseti minut jsem oblečená, místo snídaně popadnu kus vánočky a vyrážím. Na stráni nacházím u keře růži se vzkazem: Růže tě dovedou ke mně. P. S. Hlavně se mi neztrať. A protože o kousek dál vidím další růži, rychle se vydám po "růžových stopách". Vedou mě do parku, a když přijdu ke starému dubu, mám přesně tucet růží. Na dubu je přišpendlené srdíčko s nápisem: Miluju Tě. Chceš se mnou chodit? Ano? Tak se otoč. Rychle se otočím o sto osmdesát stupňů. Přede mnou s dalším pugétem růží stojí Adam. "Chceš se mnou chodit?" zeptá se. Radostí ho obejmu. "Jasně!" Podá mi kytici a říká: "Tady máš ode mě dárek, Myšičko." "Stejně jsi pro mě nejlepší dárek ty!" usměju se. Pomalu se ke mně skloní, nejdříve mi dlouze hledí do očí, a když už se mi klepou kolena vzrušením, krátkou vzdálenost mezi našimi rty jedním pohybem zruší a políbí mě. Je to ten nejkrásnější vánoční polibek, jaký jsem kdy dostala. Já miluju Vánoce!
 |
"To je v háji!" ulevím si. Píše Monča, že musí hlídat brášku, tudíž nikam nemůže. V okamžiku se rozhodnu. Jdu sama! Jinak bych nekoupila nikdy žádnej dárek. O pár hodin později si to s úsměvem kráčím z obchodu. Mám poslední dárek. Porcelánovou panenku chytnu v podpaží a počítám, co mi zbylo. Dvacet, dvacet pět... Bum! V tu ránu je všechno na zemi, včetně mě a panenky! Nějakej debil do mě vrazil. "Kam jsi dal oči? Jestli se rozbila ta panenka, tak..." Zmlknu, protože si uvědomím, že ta osoba, co do mě vrazila, mlčí.
"Ahoj, Korálku," pozdraví ten vetřelec. Zastaví se mi dech. Korálku, tak mi říkali na táboře, protože jsem nosila kolem krku korálek. Ale říkala mi tak jenom Verča, Luky, Sabča, David, Eli, Martin a... "Adame!" Má letní láska, to snad není možný! S radostí ho obejmu. Společně sesbíráme moje drobáky a panenku. "Nezajdeme někam?" zeptá se Adam. "A kam?" odpovídám otázkou. "Do Pinoccia?" "Tak jo." V cukrárně zjistím, že mám akorát tak na bonbony. "Víš co, sedni si, já zatím objednám pro oba," říká. Za chvíli přichází servírka a nese dva nádherný poháry. Cítím, jak mě polévá horko, asi se trochu červenám. "Sluší ti to, když se červenáš," řekne mi Adam mile. "Co tady vlastně děláš, když bydlíš v Plzni?" napadne mě. "Bydlel jsem. Táta dostal lepší práci a řekl, že bude lepší pro celou rodinu bydlet tady. A pro mě je to lepší hned dneska!" Ach jo, ty hormony, zase se červenám. "A kam budeš chodit na školu?" "Na gympl." Super, tam chodím i já! Určitě půjde do naší třídy, protože nás je nejmíň. "A kde bydlíte?" Připadám si jak agent, pořád se na něco ptám. "V Nezvalově ulici." To je náhoda! To jsem ještě nezjistila, že máme nové sousedy? Neříkám mu, že jsme sousedi i budoucí spolužáci, chci ho překvapit. Dnešek není náhoda, ale osud, dnes mám nejšťastnější den v životě! Pohár je dávno v nás a já musím běžet domů.
Víkend pro mě byl věčnost! Celý hodiny jsem myslela na to samý - na Adama. Konečně je pondělí! Vstanu v půl pátý, i když můžu až v šest, ale nemůžu dospat, tak se těším na Adama. Za chvíli jsem oblečená, navlíkla jsem se do oblíbených džín a sexy trička a ještě jsem se nalíčila, samozřejmě přirozeně, a jsem hotová. Už jenom čekám na čtvrt na osm, to vyrážím na autobus.
Konečně zvoní na hodinu! Přichází třídní s "příspěvkem" do třídy. "Vedu vám nového spolužáka. Jmenuje se Adam. Buďte na něj hodní, nechci slyšet žádné stížnosti! Posadím tě k Hance tam dozadu." Pomalu dojde ke mně. "Co tady děláš?" zeptá se místo pozdravu. "Chtěla jsem tě překvapit!" Víc si toho neřekneme, protože naše povídání došlo až k učitelovi a ten po nás hází vražedné pohledy. Po hodině se k nám nahrne celá třída a kluci uloupí Adama pro sebe. "Ty ho znáš?" vysype na mě na chodbě Monika. "Tak trochu," usmívám se záhadně. Monča po mně vrhne pohled typu "je mi to jasný", načež se obě šíleně rozesmějem. Celý týden se každý den těším do školy a smutním, když nám začínají prázdniny. Bůh ví, kde bude Vánoce trávit Adam.
Je sobota a zítra jsou Vánoce. Co asi dělá Adam a co Monča... Z myšlenek mě vyruší mobil - volá Monča, která mě vytáhne sáňkovat. Moje oblečení ve stylu trhlého puberťáka je fakt sexy. Červenočernou bundu doplňuje červená čelenka, červený rukavice a nesmím zapomenout na červený tepláky - prostě Červená Karkulka:-). "Nevypadám blbě?" zeptám se Monči před barákem. "Hele, nejdeš na rande, ale jenom na stráň sáňkovat," utěšuje mě. "Ale co ty víš, koho tam potkám?" "Sám Leonardo di Caprio na tebe čeká pod kopcem, tak sebou hoď!" popichuje mě. Leo ne, ale Adam! Nečeká pod kopcem, ale rovnou to do nás napálí. Obě přelítneme přes sáňky, já dopadnu na tvrdej sníh a Monča pohodlně přistane na mně. Adam zůstane na sáňkách a jenom se směje. Já bych se smála taky, ale se sněhem v puse to dost dobře nejde. Pak nám Adam pomůže na nohy a navrhne, že budeme jezdit společně. Drandíme až do půl šestý, kdy na stráň padne tma. Pak si popřejeme hezké Vánoce a pomalu se rozloučíme. Druhý den ráno přeruší moje sladké spaní mamka slovy: "Hančo, nějakej ctitel ti nechal za dveřma dopis." "Nech mě spát!" zavrčím. "Dobře, dám ti to na stůl." Jakmile se za ní zavřou dveře, vyskočím a sápu se po něm. Na červené obálce pomalované srdíčkama je napsáno Hance. Otevřu obálku a čtu: Tam, kde jsi včera řádila, najdeš rudou růži a u ní vzkaz ode mě. P. S. Teple se obleč, je tam zima. Hodně štěstí.
Dojde mi, že musím na "sáňkovací" stráň. Do deseti minut jsem oblečená, místo snídaně popadnu kus vánočky a vyrážím. Na stráni nacházím u keře růži se vzkazem: Růže tě dovedou ke mně. P. S. Hlavně se mi neztrať. A protože o kousek dál vidím další růži, rychle se vydám po "růžových stopách". Vedou mě do parku, a když přijdu ke starému dubu, mám přesně tucet růží. Na dubu je přišpendlené srdíčko s nápisem: Miluju Tě. Chceš se mnou chodit? Ano? Tak se otoč. Rychle se otočím o sto osmdesát stupňů. Přede mnou s dalším pugétem růží stojí Adam. "Chceš se mnou chodit?" zeptá se. Radostí ho obejmu. "Jasně!" Podá mi kytici a říká: "Tady máš ode mě dárek, Myšičko." "Stejně jsi pro mě nejlepší dárek ty!" usměju se. Pomalu se ke mně skloní, nejdříve mi dlouze hledí do očí, a když už se mi klepou kolena vzrušením, krátkou vzdálenost mezi našimi rty jedním pohybem zruší a políbí mě. Je to ten nejkrásnější vánoční polibek, jaký jsem kdy dostala. Já miluju Vánoce!
